Hysterie už pomalu polevuje a zvolna začíná další. Že jestli jako po něm pojmenovat letiště. Věřím, že hradní pán svého času hodně létal, ale příjde mi to jako nedůstojné k jeho osobě. Jistě neměl žádný citový vztah k tomu kusu asfaltu, snad jen ty letušky… Vzhledem k jeho stylu života, bych pojmenoval po něm cigarety. Takovejch dvacet havlovek bez filtru v rezaté krabičce… Nebo Havlorum, vodka Havlovka, příhodnější by byl lahodný Havel ležák. Ale tohle asi neprojde. Reálnější bude Den Smutku, jako třeba ukřížování Krista, den Holokaustu, nebo upálení Palacha. Tím pádem si z kalendáře udělejme celoroční slzavé udolí a budeme mít jasno. Každý tento den je potřeba měsíc dopředu chystat a další měsíc po něm ještě doplakávat.

S podivem spíš je, jak nám média vytváří falešný obraz této modly. Chápu hokejisti už tolik netáhnou a Nagano je navždy pryč. Proč ale u Havla mluvit o ztělesnění morálky a cnosti? Když pominu, že to byl jen člověk… Škoda tedy, že už nám paní Olga nikdy nepoví, kolikrát Láska v podání nějaké mrdalíny z okruhu disentu, nad ní zvítězila. Po  Pravdě bych taky někdy rád věděl, jak to s tím Benešovic pamfletem bylo… Jak známo Havlovic rodina měla více než malé množství sympatií k nacismu. Rozhodně teda víc než Randall Gruppe. Tam, kde pomatení starce po ránu křičící heil Alzheimer stačilo na pobrání majetku jak bolševika, tak nevydání demokratem u jiného ani přátelské houpání malého Vašíka na koleni fašisticko gestapáckým esesákem, bylo chápáno nejspíš jako razie na český odboj, kdy nacista vrah chce krátce před vyhlazením rodiny utišit plačícího synka… Ale nemějme mu to za zlé, byl ještě chlapeček. Jak šel čas tak nám pan Havel několikrát ulehl na vězeňské lože s marlborkou v tlamě, v době kdy národ stál frontu na příděl banánů. Sešel se rok s rokem a byl tu ten slavný listopadový… Pomalu se blížil vrchol uměle tvořené modly a tvůrci jistě chtěli ukázat svoje dílko veřejnosti. Tuhle se opět zjevil on. On v těch krátkých nohavicích, lehce mumlajicí… ale připraven plnit vše, co se mu řekne. Tak přeci zněla dohoda…

Dnes komunisti tvrdí, že Havel nebyl jejich prezident, že oni tryznu držet nebudou. Dost se tomu divím, jelikož Vašek tu byl vytvořen hlavně pro ně. Aby mohli soudruzi v klidu přejít z politiky do ekonomické sféry. Zasednou do firem, které už jen změnili jméno, nebo založit ty nové. Hlavně bez zkřivení vlasu na hlavě. Pardón mistr Štěpán si roční basou jen prodloužil život, jelikož u něj šlo spíš o odtučnovací pobyt. Drazí soudruzi věřte, že kdyby se tenkrát k moci dostal typ sociálního léčitele jakým byl Pinochet, tak většina z vás dostala kladivem do ksichtu a srpem do žeber. Tím, že se z vás nestala krmítka pro ptáky na lampách, můžete vděčit Vašemu prezidentu osvoboditelovi. My ostatní můžem jen zatnout pěsti a ty naše klíče hodit do kanálu.

No a pak se opojení moci muselo občas zapít, slušně zahulit, občas někde upadnout, něco poblinknout…A ejhle, co nám to plíci začlo vyrůstat? Nádůrek!  Mno přepadla Vaška blbá nálada a tým doktoru neměl od Husáka takovou pohotovost. A střívko zazlobilo, Dagmar se opotila. Sotva se začla ohřívat na výsluní, tak to vypadá na slušnej funus. Ne, máme šikovné doktory, to bude dobrý. A bylo. Není to však nadsmrtelností Václava, intelekt génia našeho brbly, ale usilí lékařů-tam kde by už jiný pošel… však to známe, ne?

Pak už asi bylo načase miláčka národa pomalu začít stahovat, co kdyby exnul v přímém přenose, že mno ufff. Odešel do penze… smutno mi rozhodně nebylo. Až později, kdy se nám tento laureát všech možných a láskyplných cen nechal slyšet, že pár tun bomb na zemi, která nám za těch bolševiků pomáhala zdrhat na západ, byla vlastně jen humanitárně bombardovaná. Vašku ti povím, že už jsem v životě taky pár lidí humanitárně zbombardoval a krom sdělení obvinění mi nikdo žádnou cenu neudělil… tak kde je sakra ta pravda a láska? Neobelhal mne někdo? Kašlat na letiště, já bych tvůj ksicht načmáral na všechny bombardéry světa… A Vašku, když to tak vidím… ve světle těchto lidumilů, Nobelovek a lásky, tak jsem tak štstnej, že jsem skinhead, extrémista a debil… Ve vaši Chartě bych vážně nechtěl být. Možná jsem totiž hajzl, ale ne zkurvenej.

Moji poctou byla jedna naše skladba a myslím, že už jsem ti věnoval víc než dost vzpomínky na tebe. Nebudu si lhát do ksichtu, ale jsem rád, že už jsi to tady zakufroval. Možná tvoje agónie mohla trvat déle, ale aspoň , že jsi vzal sebou toho pomatence z Koree. Jinak tu nevidím nic za co bych tě měl jako patriot honorovat. Neboj, nechybíš a nikdy chybět nebudeš. Vzpomenu si až budem zase někde hrát. To už nám možná napaří nějaký paragraf. Věřím, že letištěm to neskončí a udělají nějaký zákon na ochranu Václava Havla. Pak zahučíme na mnoho let v kriminále, a v dolech, který bude nést dost možná tvoje jméno…

Pravda, život se nějak rychle přehoupl do věku, kdy už jaksi nemá význam slavit den výskytu na naší planetě, každý rok. Přeci jen, člověk se párkrát vyspí a je tu zas o důvod navíc říkat mu  „Nazdar, ty stará vraždo!!!“ Lepší si tyhle trapně mladistvé kecy šetřit jen jednou za čas. Tak tedy moje plastová spojnice se společností jasně ukazuje, že letos to je již 35 let, co jsem mrknul na tenhle svět… Proč tedy neudělat menší show.

Místo akce je osvědčený rokáč a datum vyšlo na 7.5. Říkal jsem si, jestli pak zase média nenaleznou nějakou konspiraci mezi oslavou a tímto datem. Naštěstí nic. Domlouvám fajn týpka z Anglie, co jen tak s kytarou zahraje několik songů. Vše se řeší po mailech. Samozřejmě několik zástav srdce málem proběhlo. To když mi píše Stevie dva dny před příletem, že má nějaký problém s letenkou. Do toho se mi herrFogl naprosto v klidu snaží dovolat z práce ze skrytého čísla…. Zpěvák z Conquest neví, jestli stihne vůbec dojet, jelikož jejich firma, momentálně působí v Maďarsku a snaží se  vyprovokovat Maďárské gardy stylem své práce…Vyhořené kombo a slovenské děvčata z RG se dopravují po své ose, jelikož se spolu nebaví… Neřším. Zřejmě porážka v hokeji je značně rozhodila…Organizační zmatky jak mají být. Ale co, nějak už to dopadne ne? Nechám tomu volný průběh.

Angličani nakonec dorazí. Jak Stevie tak i jeho otec Rob, což  blízký kamarád ISD. Hlavně hrozně fajn týpek. Somároš jede vlakem a veze sebou i kombo, zpěvak je nakonec taky na cestě a tak snad by vše už mohlo proběhnout v pohodě.

Kolem večera se začínají trousit lidi. Zas se scházejí všichni, co už jste o nich mohli číst ve starých story. Takovej Randall Club. Nálada je fajn. Od začátku všem říkám, že nebudu moct pít, jelikož hraju ve dvou kapelách, tak nebude možnost. Takže jsem v klidu a nic mne zítra nebude bolet. Dobrá záminka na odmítání panáků.  Hlavně i tak budu mít plno povinnosti, musím být při smyslech.

HerrFogl vzal hosty na večeři a já se odebral hrát si na stěhováka. Tohle přímo nesnáším, ale co už se dá dělat. Kolem osmé je již vše na svém místě a klub se zaplňuje lidmi. Ještě jednou díky všem za gratulace i dárky. Jo a všechny ty flašky vypijem za dalších třicet pět let, ok? Měli by jste se tedy snažit na planetě udržet, jejich vážně hodně.

První na to jdeme s Conquest. Lidi co nás neslyšeli asi trošku strnule koukají. Přeci jen je to nezařaditelná muzika. Ale nakonec se začnou bavit. Bombardéry od HNF zvednou asi každého. Přidáváme ještě Chaos od 4 Skins, ale to už s námi odzpívá Somároš. Následuje chvili pauza, kdy je čas pokecat s lidma. Dáme v klidu nějaké pivko. Dokonce si všímám, že tu mám i svoji ženu…. Za chvili už jsem zas na podiu a pomalu začnem Razii, Pohodu, Divnej…nové věci už lidi pomalu začínají znát. Pod podiem se strhne pořádné peklo. Fanclub věnujem těm, co tu dnes snad poprvé nejsou…Svatá láska, Václav…no je toho vážně hodně. Končíme Teplou ligou pro Ondra a Dana, aby jim to spolu i nadále tak slušelo….Vyždímaně slezám z podia. Nejlépe hodnotí naše vystoupení Rob…your singer is really mad….Asi má pravdu. Somároš se dnes vážně snažil a nenechal nikoho na pochybách, že je vládcem všech bláznů….

Vše se zklidňuje a na podium nastupuje Stevie jen s kytarou. Začne hrát a lidi se nahrnou k pódiu. Přináším anglickou vlajku, kterou  jsem dostal, a při England belongs to me vlaje ve vzduchu. Všichni zpívají. Lidi se baví a asi od poloviny setu sedám za bicí a společně hrajem vše, co lidi bere za srdce. Je vidět, že i Rob je dojatý, a asi za tohle stojí občas něco obětovat. Někdy kolem druhé vše končí, ale England belongs to me tu bude znít ještě dlouho. Tyhle skladby nikdy neumlknou. Jdeme k baru, že bych si už konečně mohl dát jedno pivo…? Ovšem neznámý pachatel mi vnutí prvního panáka….

Je ráno, probudím se ve studiu, přikrytej tričkem. Totální reset. Čumím do zdi a snažím se nějak vše poskládat…Nedaří se. No nic budu muset obvolat lidi a ten příběh složit.  Nemám mobil. Nemám ani klíče, ale jsem zamčenej…Tohle není úplně normální…Najdu rezervní klíče a vymotám se ven. V klubu slyším hlasy. Říkám si, že tam asi někdo musel zustat.  Sejdu po schodech dolů. Akorát se tam uklizí…No bude nejlepší začít stěhovat aparát ven. Jenže jak, když sotva stojím. Asi po hodině jsem vše odtahal a myslel , asi poprvé v životě , že zdechnu. Všem opilcům doporučuji po pařbě vzít basové kombo a vynést ho po prudkých  schodech…Pecka. Našel jsem i telefon tak to jdu obvolat. Překvapí někoho, že mi to nikdo nebral? Taky v děvět ráno….Vzala mi to pouze žena. Po dramatickém tichu, jsem to všechno ani nestíhal pobrat. Z toho mi zákonitě musela selhat i baterka v mobilu…Nic moc pánové…

Zajdu pro angličany na hotel a vytáhnu je ven…to ani nevím, jestli tam vůbec jsou…Somároš už je v Blavě. Jako správnej gangsta si naložil kombo na rameno a hurá na vlak…Měl toho rána vážně big kazeťák. Možná někde rozjel svůj soukromej HardBass.

Angláni značně použití, ale v pohodě připravení na procházku městem. Jdem nejprve na jídlo. Snad mne první kafe vyprostí, trošku se utěšuju.  Klukům vyškemrám menu v jejich jazyce, protože mě je blbě, že nemám ani tu tužku…ještě tak něco kecat o čikn,ham,čips….Hoši studují dlouho… Rob vítězně ukáže prstem na zmrzlinový pohár – tu plís. Servírka třeští oči a já taky. Dobrá, jinej národ, jinej organismus. On si musel ze všech vybrat zrovna ten, kde byla růžová zmrzlina a oplatek do tvaru srdce… Doposud mne v té hospodě brali za normálního…dnes se něco změnilo. Já si objednám jídlo, normální jídlo, ale to mne asi už nezachrání. Rob říká, že zmrzlina je dobrá na bolavé břicho i hlavu. No já bych tohle neriskoval…Stačí , že tu jsem za teplouše, ještě za podělanýho….to tak. Anglány vdechnou svoje poháry a Rob si dá hned pivo…Pán je asi při chuti. Stevie dostane kofolu a začne se šklebit, že to chutná jako jégr. Hmm, herrFogl mu asi svědomitě kofolu představil pouze ve spojitosti s bylinkovým vrahem. Steviho to evidentně koplo a že tohle už nechce. Chápu, hodně vystrašeně čuměl na pullitr.

Vyrazíme na Petrov, projdem střed města. Hoši se zastavuji u každé sochy a ptají se na staří. Přiznám se, že vím naprosto prd. Tak je vezmu do krypty, kde je několik několik mtrvol mnichů, měštanů a šlechticů. Tam už mlčí a na nic se neptají. Pokračujem pak po městě. Sednem na další kafe a čekáme na příjezd mé mlčenlivé ženy, aby nás hodila na letiště. Jen tak ještě kecáme o tetování. Rob mi ukazuje tetovaní od Brada z Blackout, od Griffina z Aryen. Říkám, že bych mu taky klidně jedno rád udělal, ale že dnes vážně ne. Překvapilo mne, že tetování na viditelných místech je v Anglii zakázané…no asi dost často tam tyhle zákazy porušuji. A jedna blbá novinka, že Kev ze Skullhead po létech zjistil, že má radši chlupaté zadky… ale přeci jen ty Lp Skullhead nevyhodím…

Vyražíme na letiště, v autě je hrobové ticho. Jsem ujištěnej, že doma se mnou nepromluví ani náš pes! Loučíme se a ve stejném tichu se zase vracíme zpět do studia. Kolem šesté dorazí odvoz aparátu, tak jen to zase odnosit a rychle domů. Tam dorazím knockoutován sám sebou po sedmé večer.

Něco málo jsem během toho šíleného dne seskládal…Prostě oslava na úrovni. Vylytej jak konev a poprvé, co jsem někde usnul. Nešlo o nic hrozného, jen tělo vypnulo od únavy a trochu veselé vody. Ženský nadělaj co? Ale přeci jen výčitky, že jsem něco neudělal jak jsem měl…tu jsou. Dodatečně se omlouvám všem, co jsem něco slíbil…. Show to byla parádní a občas se něco nepovede. Vzpomínky budou jen ty hezké, tak co víc to řešit.

- Koukám do knížky vzpomínek o ISD a z jedné stránky se na mne zubí Ginger Rob na fotce z poloviny 80 tých let.

- Dozvídám se, že kámoš Bo se rafnul s Gio. Sebral igelitku s tričkama a šel spát na nádraží. Po hodině dorazil Gio se zbytkem a naskytl se jim pohled, co by Míšu Kocába jistě dostal do kolen. Bo si chrněl na lavičce s igelitkou pod hlavou a zdruhé strany ji okupoval stejně mrtvej cikán…týden po prvním máji a pak, že to nejde sakra!

- Barman z Brooklynu na kaši ráno odešel a ani nezamknul klub.

- Habas v něm spal do rána na fotbálku…

- Chrudimský velitel si značil cestu až domů….vše začlo na reklamní ceduli….

- Další zástupce ptačí říše se stal králem celého večírku. Došla mi večer od něj sms – „Byla to super akce, akorát jsem skončil jak největší socka. Vzbudil jsem se v osm ráno v Brooklynu na hajzlu!!! Při jaké příležitost se mu tahle malá nehoda stala, se neví. A těžko říct, jestli nám někdy své malé tajemství vyjeví.

Na závěr lze vše zhodnit tak, že celá akce byla jednou z nejlepších co jsem zažil. Sešla se banda fajn lidí, poslechla muziku, solidně mne zapila. Snad poprvé , kdy během našeho vystoupení nestepovali Chrániči a Pomahači před klubem. Přesto nedošlo ke státnímu převratu, nikomu nikdo nevyhrožoval ostudou na tři až osm zim za domělé prudké pohyby. Život jde stejně dál, jako před celou touto oslavou.

Ještě jednou díky všem oslavencům a zúčastněným…Však to zas někdy zopakujem….

Tak konečně tu je čas na napsání další story… Příběh, co tu vlastně ani neměl být, ale místo toho jste se tu mohli dočíst o Příběhu jednoho gumového chrániče. Bohužel Somároš otravuje, abych sesmolil pár keců o nedávných Nepokojích co vypukly v Brně. Dohromady by nebylo ani o čem vyprávět, kdyby náš skvělý stát nepojal podezření, že nejde ani tak o Nepokoje, nýbrž o Státní převrat, kdy jim, jakožto představitelům hrozí pohoupání na blízké lampě v rytmu R.G. Dobrá – poděkujte Somárošovi! Mohli jste se tu v klidu bavit nad útěkem jednoho Bulldoga do Prahy, a nyní se dostanete kam? Nyní se dostanete do období normalizace.

Tak tu máme polovinu týdne, kdy nás v sobotu čeká malej mejdan v podobě koncertu tří kapel. Blíží se další výročí sametové legrandy a tak tuhle show věnujem jako malou vzpomínku studentům co dostali porci kvalitního super násilí od těch, co slibovali lepší zítřky a chránili veřejnou bezpečnost. Kdo by snad nepamatoval, tak týden na to už se štěrchalo klíči na všech náměstí od Aše po Luník 9. Štěrchalo se i tam, kde se běžně platili známky R.O.H  a kde se rudá knížka polykala se zbytky pirožků. Jo pamatuju to. Jako dítě na startu teenovského času jsem viděl ty pitomé ksichty policajtů, odhodlání lidi a naděje, že se něco změní… No a hned další rok už se budoval znovu lepší zítřek, aby jste se vy dnes nemuseli nijak bát říct to, co si myslíte. Aby jste samozřejmě mohli cestovat, studovat a mít se jako ti zápaďáci. To vše nám asi nějak zprivatizovali nebo co? Jen nevím pořád, kde ti soudruzi v disentu udělali chybu… Uběhlo jednadvacet let a slyším klepání na dveře. Otvírám v domnění, že mi jde nějaký pocestný popřát hezkého dne. První vstupuje placka Policie ČR a pak jedna stará, známá tvář. Ajajajj, copak se děje? Frendíkovská návštěva na téma sobotní koncert většinou probíhá “však víš jak, ne?” Nevím a vědět asi nikdy nebudu. Vyjasníme si pravidla, postěžujem si jak je doba zlá a zase se rozejdem. Opět slyším jak je to na hovno práce. Tak si po zbytek týdne říkám, že jestli je tohle vůbec normální. Nejde vlastně o nic. Jen, že na – nejvyšších místech – a čtěte potichu, považují za podezřelé, že se R.G zas dali dohromady a zřejmě jeden nikdy neví, kdy z obalu na kytary vytáhnem samopaly, to dá rozum. “Však víte jak, ne?” Co kdyby to bylo v sobotu, co?

A je tu sobotní ráno. Chovám se dost podezřele a tím na sebe poutám pozornost. Jdu totiž do práce a celou cestu se tvářím dost otráveně. Před studiem už od desáté stojí divný pán. Kouká do oken. Chvíli ladím kůži pana G. Divný pán i kolem 13 hodiny  kouká do oken. V této hypnóze pokračuje do 16 hodiny a pak mizí. To už se tu objevuje Herrfogl s vychodňárskou soldáteskou. Pomalu se blíží večer a lidi se scházejí. Fajn atmosféra a tu přichází náš hypnotizér a jen tak náhodou pokračuje v hypnóze celé hospody. To už ale musím jít chystat věci. Kolem osmé už je v klubu pořádně plno. Doráží i tajní tajemníci, že na kontrolu. Konstatují, že vše je v pohodě a pomalu se může začít. Barmanka ještě stačí zakroutit hlavou nad celou situací a raději se věnuje točení piva. Prý aby neřekla něco jako, že císař pán je vůl a nešla na doživotí. Přichází další lidi a hlásí, že venku to vypadá na 17. listopad se vší parádou. Policejní manévry jak za Husáka. Nevadí první už hraje Conquest. Docela nám to jde. Porce punku, metalu a hardcoru rozhýbe dav. Na to, že Conquest nikdo nezná byla atmosféra super. Je vidět, že lidi se chtějí bavit a kdo chce ať si obleče uniformu a mrzne venku. Každému co jeho jest!!! Nastupuje Orlík. Najednou se spousta lidí ocitá v legendárním Bzenci. Byl jsem tam a jako by to bylo včera. Jenže to už je šílených 20 let!!! Snad jen s tím rozdílem, že My-Lai ještě nehráli a tento Orlík hraje o sto procent líp než ten Landův. Jo hoši jsou perly. Jen jsem čekal, co se bude dít u Bílé ligy, nebo Bílého jezdce. Myslím, že venku se řešilo velké dilema. Bít či nebít? Zatím klid a u nás dobrý. Dokolečka dokola a v klubu asi není nikdo, kdo by jen tak stál. Koncert je parádně rozjetej přesně jak má být. Super show. Pak už nastupuje ta zlá kapela, strůjce všech problémů v tomto státě. A hned první věc věnujem těm venku. Fanklub a někteří fans berou pódium útokem. U mikrofonu se tlačí tři lidí a společně hulákají refrény. Následuje Svatá láska, kde chroptím poslední refrén. Somároš předvádí svůj taneční kus, který trénuje pravidelně u zrdcadla. Ovšem padá do davu a většinu vystoupení je mezi lidmi. Stejně jsme ho mezi sebou už nechtěli. Přidáme nějaké novinky a pak už následuje osvědčený Pulitzer, Bunch of Rascals… po hodině už toho mám taky celkem dost a přidáme ještě Chaos 89, který na dnešek sedí jak Gross do basy. Balím aparát, lidi se rozcházejí. Objevují se opět ti pánové. A tedy, že je klid, což jsem rád. Nakonec se zachovali v rámci pravidel. Neprobíhala žádná trapná lustrace lidí a zbytečné otravovaní. Hošánci v uniformách nemuseli předvádět co je naučili jejich gúru z Národní.Sedám s kytarou do taxíku, pozoruji policejní kordón a ptám se taxikáře, že co se tu děje. “Nevím, akorát tu otravujou, čurácí!! Na to ten vyjebanej stát prachy má…” Hmm, tak na to asi ani není co říct.

V pondělí se stavil jeden z účastníků s parádní modřinou pod okem. Kousek za nádražím si ho podala parta Vietnamců. Ano, kousek od místa, kde policie předváděla jak se utrácí prachy ve velkém, tam hned za rohem vám v klidu rozšlapou ksicht. Jak poetické, že? No však všichni víte jak, ne? No a tak už zase všichni budujeme ty lepší zítřky. To znamená víc se zadlužit, zasvinit a držet hubu. Pak si zapálit svíčku a broukat si, že jednou Budem dáááál, jáá víííím… Asi tak daleko, že nás budou sledovat, odposlouchávat i na záchodech. Přeji jim tedy příjemný poslech.

Dopoledne dorazí slovenská část ansáblu. Venku leje jak z konve, že by ani Cakla nevyhnal. Od rána probíhají telefony, jako jestli to bude nebo ne, nebo co, a jak. Nicmoc nálada. Jsme celkem natěšení si zas po čase někde zahrát a hlavně Robko, věčný lovec žen se náležitě voháknul na svůj první koncert. Adidy, košilka hártkór junajtid, no kdo by odolal. A na cestu se  vybavil stravenkama – Platné len na uzemí SR – no Tancoš jak řepa. Dost možná ale šikovný fígl, jak se vyhnout trapnému pocitu placení… vždy to někdo zaplatí. Robka si budeme příště raději víc všímat… chlapec se totiž nezdá.

Po zkoušce si dáváme oběd a čekáme na lepší počasí. Už to trochu vypadá nadějněji. Z pod Mírova volají, že už by to šlo. Rozhodnem se, že prostě pojedem, ať se děje cokoliv. Kolem čtvrté se potkáme s celou posádkou u zkušebny a vyrážíme v počtu dvou aut a ještě jedna posila na cestě za zálety.

Klasické dohadování v autě jestli jet na Svitavy nebo na Olomouc bylo stejně zbytečné ve chvíli, kdy jsme byli na dálnici do Olomouce. Jasný, si pamatuji, že tudy jezdili vazební eskorty. Naše auto má jednoho pasažera navíc v podobě velkého pupku Mišuge. Mároš už se nabízel, že ji v pohodě odrodí. I já si myslím, že to nemůže být horší než vytetovat tribal… Tím jsme budoucí maminku dost uklidnili. A je tu zase další bloudění, jako pokaždé. Bohužel ptát se na Mírov je jako žrát polívku přes sklo – nikdo vám neporadí. Dost možná v tom kraji mají nějaký zákaz říkat, kde to je. Těžko říct, ale každý si nás zkoumavě prohlíží. Pochopitelně je sobota večer a návštěvy sem jezdí max do oběda… Nakonec nám jeden mladík poradil.

Řítíme se mezi poli a vyhlížíme bájny hrad. Podél lesa běží chlapík v teplákovce. Jedince s větší fantazii hned napadlo, že Jirka zas zdrhnul… Nicméně joging kolem Mírova dost možná může končit kulkou v zádech. A začlo pršet.

Zastavujeme ve vesnici a za zatáčkou se týčí ty typické věže hradu. Voláme a dozvíme se, že sraz je na parkovišti u brány. O minutu později už stojíme tam… No mazec. Místo, kterému se je lepší vyhnout a my dobrovolně do něj lezem.

Tak ještě krátká cesta na místo konání. A zase prší. Pozdravíme se s několika lidma, ženský už brblají, že je jim zima. Pravda kousek od rybníka to je v tom počasí o ledviny. Atmosféra není veselá, tak nejlepší nápad je dát si v klidu pivko. Asi po hodině už to nevypadá, že by krom policajtů ještě mohl někdo dojet. Z baráku se vyhrne slovenský zbloudilec a jedna nejmenovaná slečna na záletech… Celá nadšená, že je hodně daleko od města a zmítaná touhou, že v noci to bude žhavé. Ale ono pořád prší a v přilehlém stanu se krčí jen několik nejtvrdších…

Krom deště nás ještě pobaví zvukaří, že podium je jako nějak furt prázdný… Nakonec se dozvíme, že není domluven podiovej aparát. Pecka!!!  Aspoň se ochladíme deštěm. Po válečném vyjednávaní se dohodnem, že nám zvukaři podiovku zapůjčí.

Hrnem se na podium, stavíme bicí… asi to chceme všichni rychle mít za sebou. Poladíme nástroje. Sice něco kolem nás divně hučí, ale co už. Za bicíma od minulé akce zůstal viset banner 1. ROČNÍK Mírovecké Rybičky. Zřejmě jde o nějaký Memoriál Jirky Kajínka. Přebíráme jej a po zrušení všech letních fesťáku díky odchodu Mira, máme konečně ten vlastní. Už nikdy žádnej Brutal Assault, Rock for People… Nás už nikam nezvěte. My máme Míroveckou rybku!!!

Rozbalíme to Fanklubem , Svatá láska. To už jsou osvědčené pecky. Těch pár jedinců vytvaří dobrou podporu. Chaos, Backstreetkids. Poprvé hrajem i novinku Pohoda a předělané pecky od Zóny A – Móda a Problém (skinheadský) Jo prsty mrznou. Šulec buší bicí, potí se… má asi tu nejhorší pozici. Nakonec pár věcí ještě přidáváme. Někteří odvážlivci už jsou do pul těla nazí. Holt když se chce člověk bavit, tak se kašle na počasí. Po dvou přídavcích už to definitivně balíme.

Ženské už nervozně přešlapují. Mišuge hučí, že ji omrzá fazole v pupku. Asi fakt nejvyšší čas to zabalit a zmizet cestou, kde se na dlouhé roky lidi nevrací. V kopci lesem se tyčí impozantní hrad Mírov. To se musí vyfotit. Sice překvapivě a nečekaně – opět prší…

Mároš a spol se vydávají do zamluvené chaty a pokud chtíčem zmítaná slečna měla ještě nějakou naději na noc plnou vášně… tam naděje navždy zdechla. Mároš se nahusto nominoval k nim do pokoje a tak slečna mohla pozorovat jeho one man show do které velmi často vtahoval i jejího prince. Pořadí hlavních roli se jako tradičně měnilo. Maroš – vodka – Džeksn – kengura … a to až do ranních hodin, a o vítězi není nic známo.

Toho večera i policie zůstala doma, takové to bylo hnusné počasí. I Jirka svoji celu neopustil… Alespoň je vidět jak tvrdá kapela to jsme… Cakl je odporně rozmazlenej pražák… Na erste mája na slunci, to se to monitoruje co? Ale troška zimy… a extrémismus jakoby nebyl.

S pořadateli  jsme domluvení, že další ročník si samozřejmě nenecháme ujít. Nechci prozrazovat, ale na naší nazisharp scénu se dere nové uskupení a ti už také přislíbili účast. Za nějaký čas se festival Mírovské rybičky stane prestižním podnikem… Ale my – my byli první.

Neděle dopoledne a venku svití slunce… Krásný podzim.

Během července proběhl konkurs Randall hledá Ichtila a hned první den přinesl ovoce… Vlastně jsme ani tak dalece nehledali. Stačilo hrabnout do osvedčených Brestovan… Co neznáte Brestovany? Že ne… No?… Tip na dovolenou… Jedete po úrodné pláni Moravské země, potkáte spousty krásných žen… přejedete nepřijemnou, potemnělou uličkou, potkáte ošklivou štětku, jeden – druhý a třetí kukláč. To už je neklamný důkaz, že jste na Slovensku. Vezmete to přes Prciburg a po krátké cestě zplundrovanou zemí dorazíte do Jebat Trnavu, na kruháčí rovně, přes Gejzu Dusíka doleva, pak Bučany, uvidíte zelený kopec, kde se hrdě tyčí bílé písmena… jenže ne jako Holywood, ale nekecam fakt – A.S.A. No a tam jsou Brestovany… to nemůžete minout… Prima místo. Ale zpět ke konkurzu. Hned od prvních tónu našich hitů v podání Roba, bylo jasný, že tohle je náš člověk. Absolutní vítěz. A když nám po první zkoušce předvedl excelentní práci s jídelním lístkem, který držel naopak a přílohy hledal hned mezi nápoji… my všichni jsme věděli, že Tancošuv inseminační rádius je opravdu velmi bohatý. No nebudem pátrat, jako že první kdo by o někom na kytáru věděl byl právě Šulec, který v Brestovanech má taky své kořeny… Neživím, nepátrám…

No my tedy dál budem pokračovat v páchání hudebního zla. Žel letos nás neuvidíte na Rock for People, ani na Hip Hop campu. Vydržte, brzy už spustíme.

Tak užívejte léta a nezapomeňte na Fuck to Win !!!!!

A o čem vlastně tento příběh má být? Jen jsem využil možnosti internetu /do té doby jsem ho považoval za svobodné médium/ a možnost prezentace kapely na webu Bandzone.cz. Web, který nabízí kapelám možnost zřízení profilů kapelám, fanouškům a podobně. Najdete zde všechny hudební styly a žánry. Proč si taky tedy neudělat vlastní profil. Napíšu krátkou historii, hodím pár fotek, do přehrávače natáhnu Bunch of Rascal, Václava a Skinheada. Dám žádost o aktivaci profilu. Po dvou týdnech nic. Napíšu mail, že co je špatně a obratem mi dojde tato odpověd:

Dobry den,

Profil vasi kapely na Bandzone.cz aktivovat nebudeme. Po jeho provereni jsme dospeli k nazoru, ze se neslucuje s nasim nepsanym etickym kodexem. Ackoliv je Bandzone apoliticky web, stavime se striktne proti jakymkoliv nazorum hlasajicim homofobii, xenofobii, ci jakoukoliv jinou formu utlaku a nasili vuci komukoliv a stejne tak se stavime i proti lidem, kteri takoveto nazory propaguji nebo berou za sve. Svuj postoj nikomu nevnucujeme, ale vyhrazujeme si plne pravo poskytovat prostor na svem webu pouze kapelam, jejichz postoje se s nasi filosofii slucuji.

Sebastian
Bandzone.cz

Nu co na to říct? Jak prozaicky tato situace zapadá do pohádky o Sebastiánovi z Nekonečeného příběhu, co se rozhodl zachránit svět před Nicotou….Prověřování, sledování a nakonec zákaz. Nepsaná etická pravidla. Je milé, když se takový moralista ohání etikou. Jsem rád, že mnoho metalových kapel, co útočí na církev, zpívajicích o vyhřezlých střevech, znásilněných pannách, nebo třeba jiné kapely opěvující pohodu drog v klidu naleznete na Bandzone.cz. Tedy dle etiky a filozofie lidí z Bandzone, je vlastně dobře, že naše kapela v této fajn společnosti není. Na to je i Randall Gruppe příliš slušná parta. Myslím ale, že by nebylo špatné, kdyby nám Sebastián sdělil z čeho vlastně usoudil, že jsme homofobici, xenofobové… No sice hrdina tohoto příběhu – Sebastián – se staví proti lidem jako jsme my, ale tuším, že už nám nikdy neodpoví…

Jinak Bastíku – Randall Gruppe se neřídí žádnými pravidly, dělá si vlastně co chce, nestaví se do žádné řady. Rovněž neohýbá záda podle toho, jak určuje doba a nesnaží se zavděčit nikomu.  Tohle vidím jako apolitický postoj. Jenže v takovém případě tě nanávidí úplně všechny strany.

Tak ti přejem i nadále ať si žiješ ve svém krásném Nekonečném příběhu plném dobra, striktních pravidel a silných gest. Nadále bojuj proti nicotnému zlu a nikdy se nevzdej. Budeme ti držet palce, nezklam nás!!!

ONE LAW FOR THEM, ANOTHER LAW FOR US!

Vyrážíme pěkně po naší D1. Pokolikáté už? Pořád přijemně bezpečná. Osádka našeho vozu, má na zadním sedadle Herfogla, který se přijemně ladí pivkem. Cesta ubíhá, Fogl se nalívá a u Prahy si všimnem, že hoši z východu jedou ve velkém stylu. Bohatí, rozhazují chudině drobné. Vlastně jen mají otevřený kufr odkud jim kouká kytara, batohy….dáme si menší pauzu na močení, jelikož pán Fogl už praská ve švech. Na WC se nás nějaká dobrá žena dožaduje drobných. ” Cáluje ten nejmenší…” Jednohlasně navrhujem. Kdopak to asi byl. Děvčata se mezitím upravují….

A to už se blížíme do cíle. Nebudu tu rozepisovat, že došlo na menší bloudění v Cajzlu. To už je folklór. Pragl je lont!!!

Na náměstí nás čeká pán G se svoji svitou..a jdeme na hotel..To už je pan Fogl slušně pod proudem. Nakonec si ho ponecháme my, na našem hotelovém pokoji. Děvčata se opět upravují, já se natáhnu a vůbec se mi nikam nechce. Stárnu. Po půl hodině už jsme před hotelem, kde se dohadujem jak se dopravíme na koncert. Koukám, že Somároš se taky upravil. Teda na boxera až přehnaně moc pečuje o ksicht….

Do klubu dorážíme kolem sedmé. Pomalu se scházejí lidi. Fajn prostor a náš osobní Someliér pan B už servíruje dobré vinko. Jelikož ví, že my z Moravy jen tak nějakej patok nepijem.

Kapela pana G už pomalu začíná chystat svoje vystoupení. Nalada je fajn a holky se zas šly někam upravovat. Upravuje se i Somaroš. Anonymní opilci v ústraní konzumují pivo a tváří se s Pulčíkem, že jsou jako úplně v pohodě. Jedinej Šuldašulec statečně hypnotyzuje panáka před sebou. Hodnej kluk, ví že se před koncertem nepije. Kapela začne hrát. Zvuk je sice nic moc,ale to na těchto akcích už tak nějak bývá. No aspoň nebude tolik slyšet Somarošuv jekot.

Kapela působí celkem znuděným dojmem. Chybí tomu nějaké nasazení, energie. Škoda, určitě mají rezervy, jak hudební, tak i co se týče ksichtu. Jsou místní a tak mají celkem slušnou podporu v publiku. Končí asi po hodině a půl. No a už je to na nás. Koukám, že i Bratislavským dievčatám dochází odvaha…Jojo to bylo pořád řečí a když je to tady…jsou z nich najednou impotenti ustatý. Poladíme s Půlčíkem  nástroje a na naše největší boxerské eso, pořád nikde. Asi se šel opět upravit společně s Randall girls. No ještě napudrovat tvářičky…A už je tu.

Ale ať béká jak béka mikrofon se mu pokusil vzdorovat. Tak ještě jednou…a ještě jednou…zas nějaké anarchohomo spiknutí. Zkouší se druhý mikrák, taky nic. Nakonec se donese jiný aparát. Konečně už ten uchvátný hlás našeho boxera leze ven. Tak tedy máme prostor to konečně rozjet. Fanklub potřetí, Svatá láska, Chaos a končímě předělávkou od Zóny A. Během hraní se před námi objeví hned několik skvělých tanečníků. Netřeba připomínat ladné pohyby pana B. Kdo viděl, nikdy nezapomene  Mároš békal, jak postřelené prase. Půlčíka jsem ani pořádně neslyšel. Za to Šulec bušil až mu poskakovaly silonky po nohách. Nakonec ještě přidáváme další tři věci a končíme. Fajn pocit. Po pár letech se zase pobavit. Zjistit, že některé skladby jsou aktuální pořád. A hlavně, že lidi to baví  a umí se ještě zvednout a pořádně se odvázat.

Krátce po našem vystoupení se Fogl mění v papeže a že na vše kašle a pujde vypít sudy do Vatikánu. Já se bavím se lidma, které jsem hodně dlouho neviděl….Tady by mohl náš příběh skončit…Dalo by se říct , že právě začíná…..

Možná to znáte taky. Je mnoho druhů lidí. V hospodě potkáte kámoše, každá má svoje štamgasty. A stejně jako obsluhu má každá i takový lidský balast. Osoby bez rozdílu pohlavi, kteří vytváří jen takovou výplň. Leckdy dokonale splynou s interiérem hospody. Někdy vypadají,  jako vybavení WC, jindy jako pivni skvrna pod stolem….Ovšem nevynechají příležitost, když se naskytne, jako že jsou tu taky….Ano i tento večer tu lidský šum byl . Dodnes se dohadujem, jestli to byl ON, ONA, ONI, TO….Prostě něco.

Ten večer potkávám neskutečně sebevědomého a silou nabitého hocha…ano i tento druh lidi má každá hospoda….se kterým jsem měl již menší problém v minulosti. Dalo by se říct, že hodně vody atd. Jenže dost často se voda z minulosti přelije i do součastnosti. Jeho míra sebevědomí mu napumpovala tolik elánu, že mne nedokázal  po letech oslovit líp než ” tak co, už dobrý?” No panečku, jako kopnout do hada. Nechci dělat příliš dusno. Tak nabizím férovou procházku ven. Na vzduch a povykládat si o tom, jestli u mě dobrý. Velkej hoch už vlastně ani tak nechce, trošku odvrací pohled, vlastně mě ani nezná, a s cizíma nejspíš na procházky nechodí. Zkusím to jinak. Nepomůže procházka tak zcela jistě každý , kdo má trošku vlastní hrdosti a ne strukturu výkalu se postaví, mojí druhé nabídce. Nuže chvilku to připravuji, převaluji, pohrávám si, hledám tu spravnou hmotu, sice to nevidím,ale snažím se odhadnout barvu…každá příprava chvilku trvá a zvláště ,když si chcete dát záležet. No a je to tady. Ta věc, kus mého já, opouští svoji skrýš a to jen proto, aby se rozprostřel ve své kráse, velikosti a jasné barvy, mezi tváří a obličejem našeho hocha. Nevím jestli ho ta slina aspoň trošku osvěžila, ale řekl bych že ho rozhodně nevrátila do reality. I tahle nabídka je odmítnuta.To už tu máme ovšem první kolo a náš hoch konči pod stolem, odkud nechce ani za boha ,ani za papeže vylézt ven. Proleze někde na druhé straně. Jojo-Chtěl jsi bejt velkej a teď tak prosíš…važně s tebou byla legrace, když strachy pláčeš…Jak se ty krysy nakonec chovaj všechny stejně. Všichni kolem poletují, staví se přede mne. Chci pokračovat a v očekávání dalšího kola čekám v druhé místnosti. Přeci jen to bude boj. Náš hoch patří k místním Šaolinům. Ovšem toho večera mu ani soja a ani buddha nepomohl. Tahnu jej ven, snaží se ještě ukrýt mezi nějaké holky. Po cestě dostane ještě jednu porci a je po všem…Tady by opět mohl příběh skončit…

Jenže souběžně s mojim piknikem, se odlepují skrvny ze zdí, podlah a země. Ve zmatku napadají naše Randall girls. Jedná inkasuje na pusu a druhá je za to odmění parfémem co místo vzrušení plakat jí naučí. Uplakané skvrny se zase vracejí na místa, kde měla zůstat, protože každý má svoje místo v potravinovém řetězci. A tak dnes je to už 2:0 pro Randall. Do toho se tu potácí ještě nějaký hipisák, který si myslí, že  na Woodstocku a My lai, že hráli.. Řítí se s půllitrem k holkám. Naštěstí mu ho někdo vezme. Já už se k němu nemůžu přes hradbu lidi dostat. Škoda,ale věřím, že čas na hipisáckej výprask ještě dojde.

No,kde bylo naše boxerské eso , nevím. Možná se šel zas někam upravit. Poberem věci a ještě se dozvím, že našeho vlekého hocha  tu vlastně nikdo nemá rád, nikdo ho nezval…tak to už vůbec nechápu. …

Jdem jetě někam na kafe a pak na hotel spát.

Ráno kouknu vedle, mrkne na mne fialové oko a nepatrná vyčitka….Fogl hlásí, že u něj dobrý,papež se nepere. No a ja ohledáním sebe sama zjistím, že taky ok. Rano se slezem před hotelem. Kolem nás asi náhodou  po páté projede auto Fanclubu. Jedna naše holka má make up co vydržel fakt asi tři týdny a druhá zvětšený horní ret, že by i Vondráčková padla na prdel. Somároš má na ksichtě maximálně novej výkřik od Lórealu. No tak na tom holky vydělaly. Jdem na snídani. Všichni se skvěle baví, holky probírají bitku jako bych slyšel kámoše…” Jsem ji chytla…” Jen teda asi nikdo nechápe proč se skvrny do toho pustily…Znalec místních poměrů to rozsekl.” Asi proto, že vypadáte jako holky…” Což je fakt. Na chvilku se k nám přiřítí odkud si ten hipík a hned že tu holku zbije. Holku? Všechny! Tentokrát vypadá jako by dorazil od popelnice. Zvláštní, jak jedná noc může člověka změnit. To už naše girl vyskakuje, že ho zabije. Chytám ji, jenže už mám taky toho akorát..Pan G ho nakonec chytne a vyhodí. Tohle už volá po jasné odvetě. Chce to jen lepší čas a lepší místo. Asi není úplně nejlepší na náměstí v cukrárně, v něděli dopoledne učit špinavce slušnému chování a hygieně.

Nakonec se rozloučíme a vyrážíme domů. Na každé benzině na nás koukaj. Já, jedno fialové oko a s námi papež Fogl I. Byl to fajn koncert a asi i ten piknik k tomu patřil. Na první koncert jsme si to teda užili a těžko říct, jak dopadne druhý. Každopádně holky se musí uzdravit, trošku potrénovat a Mároš poladit direkt, direkt, hák……

Padla nějaká ta domluva s přivandrovylým Somarošem, kterýho už ani v takové žumpě jako je Anglie nechtěli, a že jako nezaměstnanej se dost nudí, a že Půlčíka taky zrovna doma nechtěj…a kňourání, že chtějí být zase hvězdy…a co jako já stím? To jsem ovšem netušil, že velmistr Tancoš spatřil opět světlo světa…Že byl dvojicí Marokánců opět probuzen k životu, a že se zase bude muset začít fungovat. Tancoš nesnese žadný odpor, ani Odpor a ani ten Národní…Jemu prostě nelze odporovat nijak…Navíc pan G a pan B chystají oslavu vlastních výskytů na této zemi a že by jako chtěli nějakou kapelu…..Nevím ,kde ho vyhrabali, nebo co Tancoš stará bosorka vyčaroval…Prostě se tu sakra zjevil a jedno je jisté, že je mu dost podobný. V podstatě i způsob jeho myšlení je jako u Tancoše, kdy prvotní myšlenka a následný čin, nemá nic společného s realitou a dost možná je i mimo naší planetu. Vypada to na Tancošuv zamlčený odstřik dál od Bratislavy. Ano, stojí před náma Šuldašulec.

Termín první zkoušky je domluven. a taky to že budu hrát na basu.Mároš slintá do mailu ,” že jako tutty, vybavená , jasná vec..kokot si jebnutý? Ti vravím, že všetko je oukej.” Tak v den zkoušky beru svoji starou basu, sedám na bus do Mordoru. Na nádraží mě čekaj ty dva mordorské ksichti a že je jako čas. Šuldašulec, že má školu. Školu? To mu nestačí jen ta obrázková? Se Tancoš asi ustřelil…Že by jako tady někdo měl být intelektuál? Divný.

Pomalu se sunem do dalšího pohádkového města. Po cestě probíráme vše strašně důležité ,jako třeba že mám velikost kalhot 32. Ano Mároš mám a mám ji zatím pořád. Pulčík si odplivne z okna, které ovšem nezapoměl předtím zatáhnout…No a jasně, že jako budem děsně slavní a co vlastně budem hrát…Na náměstí sedáme na kavu a čekáme na nově příchozího člena naší sebranky…Samozřejmě zpoždění a že musí byt zas o hodinu zpět v ústavu…To na první naše rande trošku vypada na solidní fackáre. Po cestě do zkušebny ho přesvědčíme, že odpolední studium je vážně na nic a zbytečné. Fajn, pochopil. Dorazíme do místního kulturáku, nachystáme aparát a dáme se do zkoušení. No humus. Po tom čase, mě tvrdnou prsty a ze strun se tak maximalně valí prach. Mároš kvíčí jak nadržené prase. Hnuj. Asi po hodině našeho kouzlení dojde jakási tetka s kamenou tváři. Nevím jak tam ta baba dlouho číhala, ale každopádně musela přemýšlet jestli hrajem nebo se snažíme hromadně zabít hlukem.. Oznámila nám skvělou zprávu, ” chalani o hodinu tu žačíná kar….” No paráda. Budem to muset zabalit. Mároš navrhuje, že pro mrtvého dáme Svatou lásku…Bledý Šulec vypadá, že další kar bude za něj…” Ale já som volal, že budem tu hrát….” Volal, ale v pondělí. Kar si pozůstalí objednali ve čtvrtek. Jdou na mě mdloby. Tak se sem třepu, vyhodím prachy za bus,hrábnu na chvíli do strun a zas můžu jet zpět…Jo umění se rodí v bolestech, říkám si. Přemýšlím jestli do bolestí neposlat Šuldušulce. Nakonec se usmívám a že je vše ok. Vlastně jsem ani nechtěl víc hrát, to úplně stačí. Hoši se ještě pokoušejí domlouvat nějaké zkušebny, ale samozřejmě nic. Sedám do auta, třísknu dvěřma. Hrajem tak s Pulčíkem takovou hru…moc se mu to líbí. Další porada na jídle a další kávě. Nakonec padne rozhodnutí, že já zůstanu přes noc, hošánci zruší co maj…Šulda vysílá rodinné zvědy, jak probíhá kar…Žádné zprávy. Nakonec je rodinný zvěd překvapen, že to chceme vědět hned…Dost možná Tancoš zaplemenil celou jejich familiju…Vyrážíme na vlastní pěst. My proti nebožtíkovi…Ten už je dávno zajezen a zapit. Sál je prazdnej, ještě tu zustal jeho duch a ten bude přítomen pokračování naší zkoušky…A vše pěkně valíme dál. Láhev, Pulitzer, Bunch…Svatá láska se jistě mrtvému velmi líbila…Tančí po našich hlavách a vůbec to připomíná solidně rozjetej okultní rockandroll… v děvet večer už toho máme dost. Náš mrtvej už by si taky měl zalézt zpět do hrobu. Slibili jsme mu že zas dojedem, že tu nebude nuda a jako za jeho zajídání. Kývne, že chce tančit a ne čumět jak báby přes protézy vzlykaj…Jedno je jisté, náš mrtvej do nebe určitě nechce a kdyby věděl, že jakej bude jeho kar, tak už to tu odpískal dávno….

Tuhle noc si nás Šuldašulec odtáhne do svého hnízda…Asi už chudák očekává problémy, jelikož jmenovku má na dveřích uvnitř bytu…Doma nas čeká kapelní večeře. Čtyři týpci sedí u stolu…jojo kde jsou ty časy, kdy se po zkoušce řádilo do rána…Asi jen Pulčík si chtěl připomenout staré časy a dává si pivko proložené slivkou…Před spaním mrknem na Skinhead attitude, kde se dozvíme, že skini jsou vlastně z Jamajky a že když nemáš rád reagge tak nejsi skin.  No Pulčík přestoupil díky chlastu na islam, jelikož se začal podivně naklánět na stranu, dopředu, dozadu…a něco si brblal…No proč ne. Na víru má každý právo a RG vždy byla velmi tolerantní banda. Vypnem tento intelektuálskej pořad a jdem spat…Necham si zdát, že jsem tlustej jak jamajcan Buster….

Kamarádsky jsme nechali Pulčíka chrápat v křesle, rano se probral pěkně vytvarován…O hodinu později už nás čeká zase zkušebna…a náš nebožtík…asi se taky nemohl dočkat. Do nebe cesta daleká a rockandroll je děsně fajn. Sjedem si vše co jsme zvládli den předtím. Nakonec to je dvanáct kusů a to by mohlo stačit. Pan G a pan B se mají nač těšit. Narozeninová oslavička bude i s námi. Vlastně to bude i třetí oslava znovuzrození Randall Gruppe. Otázkou je na jak dlouho. Ale i kdyby Ondra na Kláře jel, aspoň na jeden večer si zahrajem. Basa bude ještě víc dunět, kytara chrchlat, bicí mimo a Somarošuv kvičivý jekot horší než kdykoliv předtím. …Tak jste to asi chtěli ne?! Jste na to připravení!?

Zbytek bandu, tedy sekce z Maroka se kupodivu na sraz dostavuje včas. Sedáme do auta pana Růžového a přibíráme Kuldárého. „no to zas budou Napajedla..“Spokojeně odfrkuje. Že ho v neděli přivítají Otrokovice s otevřenou náručí, už neřeší. Na to je pátek, tedy moc brzo.

Cesta v klidu, opět kupodivu a ani Mároš se nijak zvláště neprojevuje. Chrudim přepadnem někdy kolem osmé. Příjemný klub hned na náměstí, příjemný jarní večer…Tak co víc vlastně chtít. Zdravíme všechny a kecáme o tom, co je zas a kde nového. Kluci dávaj první pivko a já minerálku. Od oslavy svých narozenin nepiji. Zjistil jsem, že je to tak lepší pro bezpečí moje, všech kolem, přede mnou i za mnou. Růžovej brble, že musí být všeho přiměřeně, v sobotu ráno frčí zpět domů a na svatbu. Za pár hodin už má klečet v kostele a modlit se, aby někomu to manželství vyšlo. Holt vytáhnout si kratší sirku, není prdel. Mezitím už ladí místní band Outrage, se dvěma oslavenci v sestavě. Je jasný, že výkon nebude nejlepší. Jsem na kluky zvědav a musím říct, že se sakra od minule zlepšili. Snad jen bubeník vlivem alkoholické látky, trochu nestíhá, někdy až zase moc,ale hlavně budí dojem, že má už koupenou jízdenku do Hajanobucan. Kluci hrají takový mix mezi Buldokem z období Patriota, starého Werwolfu  s přídechem metalu. Vše přelívá brutální hloubka hlasu obrovského frontmana. Když mi věnuje skladbu Harvey, mám fakt pocit, že mne samotnej Harvej nasolil kladivem do hlavy. Nasazení tu je znát od všech a to se mi fakt líbí. Cover od Skrewdriver a Braníku završují jejich show.

Chvilka pauzy. Pomalu se sunem na podium. Tak spouštíme ve třech. Já hraji na basu, Miro kytaru a Mároš se pokouší opět o zpěv. Počáteční zmatek ale rychle zvládáme. Lidi trochu nevěřícně koukaj, ale pak už se přidávají se zpěvy a někteří se i hýbou. Na půl akusticky naše songy zní docela zajímavě. Dohrajem Skinheada a přimotá se k nám zpěvák Outrage, abychom zahráli Skinheada. „To už jsme hráli“. Snažím se mu vysvětlit. „No to jste teda nehráli“. Hm, tak tahle scéna mi cosi připomíná. Bzenec…? Ano, tak opět Skinhead. Pak Bunch of rascals, Pulitzer a spát. Asi po hodině to balíme. Jsme spokojeni, menší změna neuškodí a dělat pořád nějakej ten Randál….Osazenstvo je už pěkně rozkuráženo a je čas se kolem jedné, přemístit. Z pohledu abstinujícího delikventa, nic moc zábava a šel bych spát. Bohužel jsem sám. Padá návrh na nonstop kousek od baráku. Super, pak nenápadně zmizím, zaberu ten nejlepší flek na spaní a pro jistotu vrazím klíč do zámku a pěstí vyřadím zvonek z provozu. Odjíždí první taxík a my se pomalu loudáme městem. Za chvilku kdosi příjde se zprávou, že posádka z taxíku byla napadena znepřáteleným gangem Kolomanů. V mžiku je jediné děvče zasypáno našimi batohy,kytarama a vším, co by mohlo překážet v boji. Nasazujeme běh a zhruba do pěti minut jsme v baru. Před barem stojí parta Kolomanů a půlka jich utíká. Jeden dostává facku a mizí, jak postřelenej zajíc. Zůstává venku jen duo Kolomanů a to hned začíná fňukat a zpívat, tu svoji oblíbenou. „Nhé kucí, to je dobrlý, to jsme nebyli my….Už jedou pholichajtí.“ V tom mají pravdu. Okamžitě přistávájí dvě  policejní auta. Fízlové vyskakujou a Kolomani hned mění své chování. Najednou jim narůstáj ramena, že by mohli i začít z toho pracovat. „ Bhuzerantí plešhatý….podrežem vám krký…hajzly bhílý…To už samozřejmě někteří z nás nevydejchávaj a nabíhají na ně. Policajti nechápou, Kolomaní zdrhají dovnitř baru. Všichni za něma. Slyším již povědomé zvuky. Policajti nás rozdělují a dokonce JÁ se snažím situaci uklidnit. Policajti nás přemlouvaj, že to nemá cenu, že to jsou známí provokatéři, že ten jeden má jít sedět a že za to nestojí. To já si říkám taky, ale myslím si to sám. Vytlačuji kluky ven a ti sami uznávají, že to nemá význam. Kolomani jsou pořád hustý, ale to už k nim jaksi patří. Kuldáre je upřimnej a dává fízlovi nabídku. „Na rovinu ti říkám, že vás nemám rád, ale budu ti tykat.“ Takovou nabídku nelze odmítnout. Policajti mají strach odjet, že se to zvrhne. Nicméně v tom jsou ujištěni několika souhlasnými hlasy. Klasickej pat. Kolomani uvnitř řvou, že Lonsdale je rasismus, jsou drženi jednou partou fízlů. Smečka nadrženejch rváčů venku, hlídaných druhou policejní partou. A co nyní? Na Deli to nevypadá. Navrhuji jít pryč. „Počkat až fízlové odtáhnou a pak je rozsekat.“ Zní jiná verze. Každopádně se šinem noční ulicí mezi baráky. „Já je tady budu hlídat a držet v šachu.“ Spouští Kuldáre.

Mezi baráky potkáme holky a čtverku napadenejch. Popisují situaci, že došli do baru. „Ani jsem si neobjednal a dostal jsem popelníkem zezadu do hlavy, pak židlí, pak  se na nás sypali.“ Z jeho hlavy se docela dost řine krev. A já mám poprvé nutkání se tam vrátit a s hochama si tak trochu zablbnout. Začínám být docela nasranej. Opět ale hodnotím všechna proti…ale sakra nervy pracují a běhá mi po zádech cosi mrazivého a tiše mi šeptá – „Běž a pomsti se…“ Moje stanovisko je jasný. Buď jdu spát, anebo se vracím a skončíme všichni na fízlárně se všema násilnejma, nenávistnejma, hanobicíma, podpurnejma a propagačníma paragrafama na krku. Sprcha a pomalu uléhám. V hlavě mi běží zase ten film se sklonkem večera. Vztek a nenávist. Kecy o rasismu hážu za hlavu. Bylo by to solidní sousto pro místní novináře z ospalého města. Tak tedy pane Cakl a slečno Kalibová, na který úřad se mám jít omluvit za svoje hříšné myšlenky? Za to, že jsem jen na chvilku dostal nápad se jít pomstít? Až příliš žijete mimo realitu.

Ráno se budím celkem brzo. Růžovej a Marokánci už jsou pryč. Za chvilku se probouzí i majitel bytu a zvoní mobil. Dozví se, že asi za hodinku příjdou kluci a pojede se do klubu pro aparát. Kolem poledne jsme zpět na náměstí. Kluci už pilně tahají bedny a já se jen tak potloukám. Všichni se udiveně ptají, co že je s Márošem, že byl nějak podezřele v klidu. Znám jeho tajemství – Mároš má děvče. Doráží i Kuldáre a říká, že hlídkoval asi ještě hodinu a pak ten jeden Koloman cosi udělal a fízlové ho sbalili, tak se vyřítili ze křoví a ten druhej vystřelil, jak Jožo Ráž na mopedu a mizel v noční tmě. Už nechtěl podřezávat krky , buzerantům plešatým. Nu Kuldáre má sucho v krku a tak se jde občerstvit do přilehlé putyky. Jen ho upozorńuji, že ze Štatlu už jsme tu jen mi dva, tak ať se neztratí. „Dobrá“. Koukám po městě a přistihuji se, že nekoukám jen tak, ale že slídím, jestli se tu neobjeví naši sparingové z minulé noci. Aspoň jeden. Nic!

Místní náčelník velí odchod. Loučíme se s těmi, co mají smůlu a zůstanou doma. My se přemístíme směr Kladruby, kde má být další koncert. A Kulda „ Flashback“.

Slunce začíná příjemně hřát, krátce po poledni jsem už v Kladrubech. Proslavené město koní. Hned směřujeme na právě probíhající závody v parkuru. Na tribuny vnikáme bez vstupenek a mohlo by se zdát, že vrchní řadu obsadila banda černých bůkmejkrů. To se ale jen tak tváříme. V podstatě jde o tvrdé jádro  Šemík ultras. O přestávce se domlouvá taktika napadení nepřátelských stájí. Ovšem podkoní protivníků do toho nejdou. Výsledky závodů tu nejsou potřeba, o to ani přece nešlo. O kus dál je stánek s prodejem žokejské výstroje. Vendol zálibě kouká na všechny ty biče, sedla a popruhy. „ Slečno, máte nějaké stahováky, škrtidla, důtky….heheh.“ Slečna trochu nechápavě hledí, ale při pohledu na malého Vendola je ji jasné, že zákazník si trochu spletl krám.

Vracíme se zpátky, procházíme se městečkem a je nám fajn. V sále už je ruch. Pomalu se lidi scházejí. Stavíme aparát. Doráží Hanka s Lobem a dáme si zkoušku. Mezitím se z Kuldy stává přízrak od kterého všichni prchaj. On totiž dokáže lidem vymluvit díry do hlavy, vše zná a všude byl. Začíná už v tom zase pěkně lítat. „ To jsem zvědav, co jako v tom Brně zítra bude.“ Uklidním ho, že jak nás demonstranti uviděj, že se rozprchnou a když ne, tak že jim vysvětlí geopolitickou situaci, pády meteoritů  rozbití atomu…Spokojenej, že je obecně uznán za genia hledá jinou obět.

Kolem osmé už startujem koncert. Lidi se baví a přidáváme spoustu skladeb. Po nás naskakují Outrage a znějí velmi dobře. Abstinence bubeníka je citelně znát. Kapela pěkně šlape a lidi nakopává. Myslím, že je tu příslib do budoucna. Skinheadsound jak poleno.

Pak ještě nastupujem já s Lobem a spouštíme set všelijakejch songů. Fakt je veselo. Lidi tančí a zpívaj. Asi po hodince to už balíme. Kecáme s lidma, opět nepiji a většina opilců mi připadá, jako děti. Kolem půlnoci se loučíme a jedeme spát.

Na baráku naladěný Kulda oznamuje, že v sále nechal bundu s dokladama. Že je nepotřebuje mu vyvětluji tím, že nás demonstranti zabijí, jak vylezem na nádraží. A když ne, tak to udělá jeho stará doma. Potom Káča ze Svitavské Tancoš femili, skočí do auta a vrací se zpět do sálu. Díky. Kuldovi vysvětluji, že pokud chce se mnou spát v posteli, že se musí nejdřív vykoupat. „Na špinavé frajery nejsem zvědavej.“ Mrmle cosi o tom, že se utopí. Jo to je risk. Když to výjde, tak můžeš se mnou spát. Riziko je velké, ale ta touha…. Nakonec to chlapec zvládl- a dost s těma vašima homo představama-

Ráno je pro někoho bolestné. Ale já to nejsem. Čilej, jako mladík. Jen Kulda od rána hraje svůj oblíbený nedělní pořad-Hledání ztraceného času- Mám pocit, že stojí přímo na náměstí Otrokovic. Vyrážíme na pizzu. Obrovská jako vždy. Kulda do sebe leje asi pátou minerálku a hučí, že má žízeň, protože toho za celý víkend málo vypil. Snaží se všemožně dát dohromady, jelikož nás čeká revoluční Brno.

Stojíme na nádraží a loučíme se. Nastupujeme do autobusu. Kulda vytahuje knížku a tak ho decentně upozorním, aby na ni zapomněl, že si bude se mnou povídat. Žmoulá ji v ruce až do Brna. O dvě hodiny později vystupujeme na nádraží. Patrná je zvýšená aktivita policajtů. Jejich káry se tu proháněj jak za totality. Koukaj na nás, a je vidět na nich zmatek. Tak jsme zbloudilí demonstranti…nebo nějaká utajená úderka…máme v těch taškách zbraně….Co vlastně jsme? Co nato znalci a odborníci? Nechávají nás být. U tramvaje se loučíme a já pokračuji přes celé město. Jen tak se podívat…nasát tu atmosféru…Všude klid. Večer mrknu na zprávy, abych zjistil, co se tu vlastně dělo. Nic zajímavého. Ještě, že tomu Kuldovi to aspoň tak nějak nacionálně-sociálně myslelo.